Reference
„V dnešním světě si může recenzi napsat každý, ale poznat tu opravdovou je snadné – je krátká, konkrétní a cítíte z ní skutečný prožitek.“
Ahoj, Terezko. Tvé Terapie mi pomohly podívat se na sebe jemněji a s větším pochopením. Díky tobě cítím klid, jistotu a prostor, kde můžu být opravdu sama sebou. Začala jsem víc rozumět svým reakcím i starým vzorcům a postupně se ve mně uvolnilo něco, co mě dlouho tížilo. Přineslo mi to víc lehkosti, vnitřního ticha a pocit, že stojím pevněji ve svém středu. Cítím se pravdivější v tom, jak jednám a mluvím, a dokážu být s lidmi blíž, bez strachu a bez přetvářky. Děkuji ti, Terezko, za tvé vedení. Pomáháš mi vracet se k sobě způsobem, který je laskavý a hluboký. Kriss
Zdravím všechny, kterým třeba má recenze pomůže se rozhodnout, zda je Terapie u Terezky to pravé pro ně. Má zkušenost je již starší, ale stále ve mě rezonuje, ten právě neuchopitelný pocit z našich sezení a setkání. Sama jsem byla velmi skeptická, avšak něco mi říkalo, počkej, a zjisti si na vlastní kůži, zda ti to něco dá. Po letech mohu říct, že mě naše společné posuny provází již pár let. Po různých životních událostech si vzpomenu na její slova, která se mnou rezonovala ve vidění mně samotné. Zvláštní, že? Tedy věřím, že i Vám Terezka pomůže ukázat to, co již máte uvnitř sebe. Lenka L.
V energiích, které má Terezka k dispozici, se cítím harmonicky a je mi hezky na duši. Seminář o čakrách a osobním rozvoji mi přinesl pocit, že mi někdo skutečně rozumí a s velkou empatií odkrývá témata, na kterých je dobré pracovat. Děkuju za upřímnost, skvělé vhledy a vřelost, kterou Terezka prosvětlila moje bytí i život. Lenka P.
U Terezky je cítit všudypřítomný Kairos. Sara K.
Absolvoval jsem první stupeň Reiki u Terezky a mile mě překvapilo, jak silný dopad to mělo. Vedení bylo profesionální, klidné a hned jsem měl pocit, že jsem na správném místě. Rychle mě zklidní, stáhne zpátky do přítomnosti a pomáhá mi líp zvládat stres. Od zasvěcení, vždy když se naladím cítím v těle proud energie, který mě vrací do síly. Je to jednoduchý a funkční nástroj pro práci se sebou a zpřítomnění. Kurz bych doporučil každému, kdo chce začít pracovat hlavně se sebou samotným. Pro mě to byla výborná investice chystám se na Reiki 2. Tomáš H.
Zkušenost na kurzu Reiki byla naprosto skvělá. Nezažila jsem nikdy tak klidnou, vyrovnanou a dospělou situaci, kdy si člověk opravdu vytřídí své pocity, uvědomí si zkušenosti, které získal, a na konci cítí vděčnost za to, co se naučil, aniž by něčeho litoval, jen prostě pochopí, že některé věci se vyvíjejí jinak, než jsme čekali. Moc díky za nakopnutí do prdele. Nela
I completed the second degree of Reiki, and I was surprised by how much it moved me forward. Some time after the initiation, I began practicing self-treatment regularly before going to sleep, and I actually do it every night now. Sometimes it's short, sometimes longer, and occasionally I even fall asleep during it. Thanks to the second degree, I feel much more grounded and stable. When I work with Reiki, my hands warm up almost instantly, and I often feel that I don't even need the symbols to activate them. I've also done a few treatments for others, and their reactions pleasantly surprised me — they felt the energy, and it genuinely helped them. That was a real confirmation for me that it works and that I'm stronger than I thought. I'm not yet at the point where I would promote myself as a practitioner and charge for treatments, but I definitely feel that I'm on the right path. I'm grateful for the opportunity to take this course and for the guidance that helped me open up to the energy even more. Oana
Vše, co se stalo v mém životě a bolelo, dělalo mě radostným….Tak někdy jsem nechápal hlubší smysl a směr, a i když už verze mě, která mě tehdy držela a která mi umožnila přežít, nejsem já, tak to vše dává smysl a nepřišlo to na zmar…
Často jsem se jak klíště držel příběhů od ostatních nebo sebe o sobě a o světě, a o tom, co se stalo a jak se to stalo a jak se to mohlo a nemuselo stát… Ale teď, když poodkrývám vrstvy sebe, stejně jako když se loupe cibule, vím, že vše bylo důležité a nemůže to být zapomenuto v tom velikém vesmíru. Protože každá kapka padající na hladinu má vliv na hladinu vody — stejně tak malá, velká, jakákoliv — a dělá rozdíl a je důležitá a má smysl. Ale tím, že jsem kapkou i vodou, tak se není čeho bát.Neni třeba se držet žádného příběhu, protože oceán by byl nic bez toho obrovského počtu kapiček a naopak.
A i po odkrývání vrstev sebe je práce na sobě jako poodkrývani vrstev cibule do nekonečna. Myslím si, že náš mozek nedokáže pochopit podstatu a nekonečnost toho, co opravdu jsme, protože se to musí cítit. Ale věřím, že se to může cítit v našem tluku srdce, v uklidnění myšlenek, v dechu. A vědomostí je na světě samozřejmě tolik, že se nedají všechny za život pochopit — ale můžeme chápat a hlavně cítit přítomnost.
Určitě jsem se za rok, rok a půl, kdy jsem poprvé dělal s Terkou reiki, změnil. Jelikož jsem do toho vždy šel s úctou a pokorou. Ale potom mi to ukázalo i něco, co jsem třeba nebyl v tu chvíli připravený vidět… teda…. Ukázalo mi to něco, co jsem potřeboval vidět, a bylo to pak hodně humbling a silné.Něco před čím jsem zavíral oči. Naučil jsem se, Že člověk opravdu stojí na rozcestí mezi tím, jestli se bude nechávat strhávat, podléhat, nebo žít ve vzorci, nebo jestli se posune. A v každý moment se rozhodujeme.
Když už jsem do toho dal takovou energii, že jsem šel na reiki — bylo to na mně, na tom stole, kde jsem měl poprvé reiki seanci. A není nic špatného na tom se otevírat ostatním, protože je to přímým odrazem, zrcadlem toho, jak se otevíráme sami sobě. A když se otevřeme ostatním, tak už není cesty zpět — protože jsme se otevřeli sobě. Můžeme předstírat, ze ty dveře jsou zavřené, můžeme si lhát, můžeme je zakrývat, utikat před nemi….Ale už není cesty zpět…protože co bylo viděno a citeno nám jen ukázalo část nás samotných…a to je fakt….A můžeme si lhát a můžeme žít v ignoranství toho, co jsme viděli, ale už tam semínko bylo zasazeno. Takže už není cesty zpět. A proč by taky bylo? Protože nám to nikdy nepřinese štěstí a vnitřní klid.ale to je jiná….
Poodkryl jsem hodně, hlavně jakoby se mi rozsiril obzor, prostor, vědomí.Jako když vítr profoukne starou chalupu co se dlouho nevětrala a chátrala, dostane se všude a pročistí prostor.Cítím že často vime něco, cítíme něco, co se nedá popsat, a táhne nás to tam. A přirozenou součástí nás je poodkrývat to, co zatím je, a porozumět si víc. Takže vlastně jinými slovy: byla by to zrada, kdybychom nepostupovali v tom, co je naší přirozeností, co cítíme.
A s čím jsem do toho šel — že samozřejmě vím obecně, že může být opravdu kvantový skok, nebo skok realit. Věci se můžou změnit lusknutím prstu na jakýkoliv scénář. Ale je to něco, co teď vypisuju, a není mi to komfortní, protože opravdu, když se člověk setkává sám se sebou a se svými stíny, setkává se s těma nejhlubšíma částma sebe. A sám vidí, jak se podkopává. Sám vidí, jak si ubližuje. Jak si stojí v cestě. Jak si nechce něco dovolit. Jak se podceňuje. Nebo kde si stojí v cestě.A buďto přijme zodpovědnost za svůj život plně a podívá se skrze ty dveře a projde jimi, nebo je bude ignorovat a dělat ze tam nejsou.
Není to nic špatného. Je to jenom… všechny iluze a všechny masky a všechno to teplíčko a komfortnita — it is stripped away. Člověk se musí postavit sám sobě a pravdě do očí. Ale na druhé straně toho břehu stojí absolutní svoboda a upřímnost. Tam není manipulace energií, tam není manipulace názoru. Tam je jenom jasnost, vědomí.
A i když často, hlavně v poslední době, si připadám, že přeplouvám nějakou bájnou řeku ve starověkém Řecku z jednoho břehu na druhý, tak vlastně… i když to nevidíme, tak se měníme každou sekundu. Každou sekundu se nám mění buňky, odumírají buňky, tvoří se nové buňky. Pořád jsme v pohybu. A to je něco, s čím se musíme naučit pracovat. Pořád přeplouváme mezi starým vzorcem a tím, kam chceme směřovat. Takže se učím být v tom středu a být v té přítomnosti pořád. Je to ideál — dělám to nejlepší, co můžu. Ale jsou tam staré programy, závislosti, spadnutí do starých vzorců… to tam určitě je.
Reiki mi ukázalo, že se často bojíme své síly. Že jsme to my versus my, když se podkopáváme, zastrašujeme, omezujeme. Ukázalo mi sílu ve strachu. Něco, od čeho jsem se bál celý život, co mě skličovalo, co jsem považoval za největší slabost. Ale v tom, co jsem viděl jako slabost, byla moje největší síla. Jen jsem na ni potřeboval posvítit.
Je to jako sklep domu — tma, chlad, nejtémnější, nejméně příjemná místnost pro hodně lidí . Ale zároveň základ celého domu. Když na ni posvítíme, zjistíme, že tam je obrovská síla — jen byla ignorovaná, nepochopená. Pochopení věcí dává humbling, mír, svobodu, víc flow.
A něco, co jsem se díky reiki naučil: podívat se strachu do očí je největší odvaha a největší síla. Strach mi nechce ublížit — chce mi jen říct, abych byl opatrný. Je to podceňovaný ochránce, strážce, navigátor. Ale společnost mě učila, že komfort je nejlepší. Jenže právě v tom nekomfortu se skrývá rozkličování věcí.
Podívat se strachu do očí, mluvit s ním, snažit se ho pochopit, posvítit si na něj… A pak čeho se člověk bojí? Vidí sílu, ne nepřítele. Když utíkáme před strachem, je to jako utíkat před lvem — on jen následuje to, co utíká. Ale když se otočíme, podíváme se mu do očí a jdeme směrem k němu, tak nemá jinou možnost než se zastavit, ukázat se nám…
Reiki mi ukázalo, že i když je to někdy zastrašující, je to zároveň hluboce uzemňující a uspokojivé. Jako stát před Grand Canyonem — můžeme si připadat malí, ale zároveň jsme součástí toho všeho. A to hřeje, uzemňuje a makes us humble. Protože jsme spolutvůrci celku. A reiki mi změnilo život, otevřelo oči a začalo proces probouzení se do mojí pravé podstaty.
Každý má svou cestu, každý se otevírá jinak. Ale všichni pocházíme ze stejného zdroje a směřujeme — i když jinou cestou — ke stejnému cíli. K vnitřnímu klidu. Protože to je naše podstata: přítomnost, klid.
S láskou a pokorou Pája
Často jsem se jak klíště držel příběhů od ostatních nebo sebe o sobě a o světě, a o tom, co se stalo a jak se to stalo a jak se to mohlo a nemuselo stát… Ale teď, když poodkrývám vrstvy sebe, stejně jako když se loupe cibule, vím, že vše bylo důležité a nemůže to být zapomenuto v tom velikém vesmíru. Protože každá kapka padající na hladinu má vliv na hladinu vody — stejně tak malá, velká, jakákoliv — a dělá rozdíl a je důležitá a má smysl. Ale tím, že jsem kapkou i vodou, tak se není čeho bát.Neni třeba se držet žádného příběhu, protože oceán by byl nic bez toho obrovského počtu kapiček a naopak.
A i po odkrývání vrstev sebe je práce na sobě jako poodkrývani vrstev cibule do nekonečna. Myslím si, že náš mozek nedokáže pochopit podstatu a nekonečnost toho, co opravdu jsme, protože se to musí cítit. Ale věřím, že se to může cítit v našem tluku srdce, v uklidnění myšlenek, v dechu. A vědomostí je na světě samozřejmě tolik, že se nedají všechny za život pochopit — ale můžeme chápat a hlavně cítit přítomnost.
Určitě jsem se za rok, rok a půl, kdy jsem poprvé dělal s Terkou reiki, změnil. Jelikož jsem do toho vždy šel s úctou a pokorou. Ale potom mi to ukázalo i něco, co jsem třeba nebyl v tu chvíli připravený vidět… teda…. Ukázalo mi to něco, co jsem potřeboval vidět, a bylo to pak hodně humbling a silné.Něco před čím jsem zavíral oči. Naučil jsem se, Že člověk opravdu stojí na rozcestí mezi tím, jestli se bude nechávat strhávat, podléhat, nebo žít ve vzorci, nebo jestli se posune. A v každý moment se rozhodujeme.
Když už jsem do toho dal takovou energii, že jsem šel na reiki — bylo to na mně, na tom stole, kde jsem měl poprvé reiki seanci. A není nic špatného na tom se otevírat ostatním, protože je to přímým odrazem, zrcadlem toho, jak se otevíráme sami sobě. A když se otevřeme ostatním, tak už není cesty zpět — protože jsme se otevřeli sobě. Můžeme předstírat, ze ty dveře jsou zavřené, můžeme si lhát, můžeme je zakrývat, utikat před nemi….Ale už není cesty zpět…protože co bylo viděno a citeno nám jen ukázalo část nás samotných…a to je fakt….A můžeme si lhát a můžeme žít v ignoranství toho, co jsme viděli, ale už tam semínko bylo zasazeno. Takže už není cesty zpět. A proč by taky bylo? Protože nám to nikdy nepřinese štěstí a vnitřní klid.ale to je jiná….
Poodkryl jsem hodně, hlavně jakoby se mi rozsiril obzor, prostor, vědomí.Jako když vítr profoukne starou chalupu co se dlouho nevětrala a chátrala, dostane se všude a pročistí prostor.Cítím že často vime něco, cítíme něco, co se nedá popsat, a táhne nás to tam. A přirozenou součástí nás je poodkrývat to, co zatím je, a porozumět si víc. Takže vlastně jinými slovy: byla by to zrada, kdybychom nepostupovali v tom, co je naší přirozeností, co cítíme.
A s čím jsem do toho šel — že samozřejmě vím obecně, že může být opravdu kvantový skok, nebo skok realit. Věci se můžou změnit lusknutím prstu na jakýkoliv scénář. Ale je to něco, co teď vypisuju, a není mi to komfortní, protože opravdu, když se člověk setkává sám se sebou a se svými stíny, setkává se s těma nejhlubšíma částma sebe. A sám vidí, jak se podkopává. Sám vidí, jak si ubližuje. Jak si stojí v cestě. Jak si nechce něco dovolit. Jak se podceňuje. Nebo kde si stojí v cestě.A buďto přijme zodpovědnost za svůj život plně a podívá se skrze ty dveře a projde jimi, nebo je bude ignorovat a dělat ze tam nejsou.
Není to nic špatného. Je to jenom… všechny iluze a všechny masky a všechno to teplíčko a komfortnita — it is stripped away. Člověk se musí postavit sám sobě a pravdě do očí. Ale na druhé straně toho břehu stojí absolutní svoboda a upřímnost. Tam není manipulace energií, tam není manipulace názoru. Tam je jenom jasnost, vědomí.
A i když často, hlavně v poslední době, si připadám, že přeplouvám nějakou bájnou řeku ve starověkém Řecku z jednoho břehu na druhý, tak vlastně… i když to nevidíme, tak se měníme každou sekundu. Každou sekundu se nám mění buňky, odumírají buňky, tvoří se nové buňky. Pořád jsme v pohybu. A to je něco, s čím se musíme naučit pracovat. Pořád přeplouváme mezi starým vzorcem a tím, kam chceme směřovat. Takže se učím být v tom středu a být v té přítomnosti pořád. Je to ideál — dělám to nejlepší, co můžu. Ale jsou tam staré programy, závislosti, spadnutí do starých vzorců… to tam určitě je.
Reiki mi ukázalo, že se často bojíme své síly. Že jsme to my versus my, když se podkopáváme, zastrašujeme, omezujeme. Ukázalo mi sílu ve strachu. Něco, od čeho jsem se bál celý život, co mě skličovalo, co jsem považoval za největší slabost. Ale v tom, co jsem viděl jako slabost, byla moje největší síla. Jen jsem na ni potřeboval posvítit.
Je to jako sklep domu — tma, chlad, nejtémnější, nejméně příjemná místnost pro hodně lidí . Ale zároveň základ celého domu. Když na ni posvítíme, zjistíme, že tam je obrovská síla — jen byla ignorovaná, nepochopená. Pochopení věcí dává humbling, mír, svobodu, víc flow.
A něco, co jsem se díky reiki naučil: podívat se strachu do očí je největší odvaha a největší síla. Strach mi nechce ublížit — chce mi jen říct, abych byl opatrný. Je to podceňovaný ochránce, strážce, navigátor. Ale společnost mě učila, že komfort je nejlepší. Jenže právě v tom nekomfortu se skrývá rozkličování věcí.
Podívat se strachu do očí, mluvit s ním, snažit se ho pochopit, posvítit si na něj… A pak čeho se člověk bojí? Vidí sílu, ne nepřítele. Když utíkáme před strachem, je to jako utíkat před lvem — on jen následuje to, co utíká. Ale když se otočíme, podíváme se mu do očí a jdeme směrem k němu, tak nemá jinou možnost než se zastavit, ukázat se nám…
Reiki mi ukázalo, že i když je to někdy zastrašující, je to zároveň hluboce uzemňující a uspokojivé. Jako stát před Grand Canyonem — můžeme si připadat malí, ale zároveň jsme součástí toho všeho. A to hřeje, uzemňuje a makes us humble. Protože jsme spolutvůrci celku. A reiki mi změnilo život, otevřelo oči a začalo proces probouzení se do mojí pravé podstaty.
Každý má svou cestu, každý se otevírá jinak. Ale všichni pocházíme ze stejného zdroje a směřujeme — i když jinou cestou — ke stejnému cíli. K vnitřnímu klidu. Protože to je naše podstata: přítomnost, klid.
S láskou a pokorou Pája