Potní chýše – cesta od prožitku ke slovům

Nevím, jestli člověk může popsat okamžik, kdy se něco uvnitř skutečně promění. Možná se to ani nedá. Možná se to dá jen žít. A přesto cítím potřebu ten prožitek zachytit. Ne proto, abych ho vysvětlila. Ale abych mu dala tvar.
Do potní chýše jsem vstupovala s pocitem, že nic neočekávám. Až uvnitř jsem zjistila, že to tak nebylo. Někde hluboko jsem předpokládala, že to bude "v pohodě".
Nebylo.
Hned v prvním kole mě pokousali mravenci.
Byla to první lekce.
Život se neptá, jak bych si přála, aby vypadal. Prostě přichází. A mně nezbývalo než ho přijmout. Neobtěžovat druhé, nehledat viníka, nečekat, že se svět přizpůsobí mně. Jen najít vlastní způsob, jak v dané chvíli být.
Čím dál jsem šla, tím méně šlo o tělo.
Začaly se uvolňovat staré energetické uzly.
Pomsta.
Jak zvláštní je zjistit, že pomsta není namířená jen proti druhému. Je především poutem, kterým člověk drží sám sebe.
A potom přišlo něco, co bych nikdy nečekala.
Pokrytectví.
Ne jako obvinění. Jako přijetí.
Přijetí toho, že jsem člověk. Že jsem někdy jednala nejlépe, jak jsem uměla, a přesto to nebylo dokonalé. Že mohu nést světlo i stín zároveň.
Znovu jsem naplno prožila větu, která mě provází už dlouho:
"Udělala jsem všechno nejlépe, jak jsem mohla a uměla. A vím, že i ostatní udělali totéž – každý tam, kde na své cestě právě byl, stejně jako já."
Nebyla to omluva.
Bylo to osvobození.
Po čtyřech kolech a závěrečných modlitbách u ohně se nás průvodce Jakub Holšán, který vede potní chýše v duchu učení Jorge Redtailhawka, jenž byl také přítomen, a kterému vše překládal, zeptal:
"Jak se cítíte od jedné do deseti?"
Odpověděla jsem:
"Milion."
Ne proto, že bych byla šťastná.
Ne proto, že by zmizela bolest.
Ale proto, že zmizel odpor.
A právě to pro mě znamenal milion.
Možná se podobně cítil i Nirmal "Nims" Purja, když po nesmírném úsilí vystoupil na některou ze svých hor a bezpečně se vrátil dolů. Nevím to. Jen si představuji ten pocit, kdy člověk na okamžik přestane hodnotit výkon a zůstane jen čistá radost z prožitku, vděčnost a hluboká přítomnost.
Když mi bylo dvacet sedm let, zamilovala jsem si snowboarding. Po jakékoliv stránce to byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem se kdy učila. Nesčetněkrát jsem spadla. Mnohokrát se moje psychika ocitla nadně. Ale pokaždé jsem znovu vstala.
Nikdy jsem se nenechala zlomit.
Postupně se ze mě stala zkušená snowboardistka a instruktorka. Měla a dále mám možnost předat tuto radost a lásku ke snowboardingu mnoha dětem i dospělým.
Možná právě proto dokážu plně cítit, co znamená dojít až na vrchol. Ne ten na mapě. Ale ten v sobě. Znám ten pocit. Okamžik, kdy člověk nemusí nic dokazovat. Kdy se na jedinou chvíli spojí všechny pády, odhodlání, vytrvalost, důvěra i láska k cestě. A zůstane jen čistá radost z toho, že došel.
Po obřadu jsem ještě chvíli zůstala u ohně. Necítila jsem potřebu odjíždět. Jen jsem cítila, že tu mám ještě chvíli být.
Pak jsem se kolem druhé hodiny ranní vydala autem domů.
Cestou jsem potkávala zvířata.Hlavně přímo na silnici. Přebíhala přede mnou, dívala se na mě nebo pokračovala dál svou cestou. Tolik zvířat během jediné cesty jsem snad ještě nikdy neviděla.
Nejdřív to byla kočka.
V keltské symbolice bývá spojována s tajemstvím, intuicí a schopností pohybovat se mezi světem viditelného a neviditelného.
Potom psa, který se díval ve směru mé cesty.
Symbol věrnosti, ochrany a průvodce na cestách.
Následovala krysa.
V keltské symbolice není jen škůdcem. Připomíná schopnost přežít, opustit staré a přizpůsobit se nové skutečnosti.
Pak pták.
Posel mezi nebem a zemí.
A nakonec malé zvíře, které už přede mnou přejelo jiné auto.
Snažila jsem se mu vyhnout.
Nepodařilo se.
Jako by i tato chvíle říkala, že ne všechno můžeme zachránit. Ani když uděláme všechno, co je v našich silách.
Když jsem dojela domů, začínal nový den. Začínala nová měsíční fáze.
Pak přišel spánek.
Jako by se jeden příběh uzavřel.
O měsíc později ke mně začaly přicházet karty.
Ne jako předpověď.
Spíš jako zrcadlo.
Orel.
Oheň.
Pravda.
Výška.
Odvaha vstoupit do neznáma.
Ne proto, že znám výsledek.
Ale protože důvěřuji cestě.
Želva.
Zavři všechny ostatní knihy.
Začni vyprávět svůj vlastní skutečný příběh.
Ústřice.
Neukrývej svůj poklad.
To nejcennější, co člověk nese, není něco, co získá. Je to něco, co se odváží ukázat.
A potom přišel Nims.
Roky jsem sledovala jeho cestu. Jeho větu:
Nothing is impossible.
Nic není nemožné.
Ta věta mě provázela ještě dříve před ním a jeho cesta ji zhmotňovala v obraze.
Jenže po potní chýši se její význam změnil.
Protože pokud nic není nemožné…
Pak není nemožná ani smrt.
Není nemožný ani nový začátek.
Není nemožná žádná z možností života.
Dočetla jsem se, že před Broad Peakem pronesl přání, které se od jeho předešlých modliteb před výstupem lišilo.
Ne rekord.
Ne vítězství.
Jen:
Bezpečný výstup a bezpečný sestup.
Ta slova se mě hluboce dotkla.
Ne proto, že bych v nich hledala předpověď.
Ale protože jsem cítila jejich čistotu.
Jako by člověk, který celý život překračoval hranice, najednou nepotřeboval nic dokazovat. Jen být plně přítomen tomu, co přichází.
Krátce nato zahynul.
Neprožívám to jako tragédii, kterou je třeba vysvětlit.
Ani jako znamení.
Cítím v tom zvláštní soulad.
Byl tam, kde měl být. Stejně jako každý z nás je vždy tam, kde právě je.
Po svém pádu na snowboardu před několika měsíci jsem už jednou zažila něco podobného.
Ležela jsem na zemi.
Dívala jsem se do nebe.
A v jediné setině vteřiny mnou proběhla myšlenka:
Tak takový je konec.
Nebyl v ní strach.
Byl v ní klid.
Jasnost.
Smíření.
Pak jsem se vrátila.
Tehdy jsem to pochopila myslí jen částečně.
Po potní chýši jsem to začala chápat tělem.
Po Nimsově tragédii to skládám do slov.
Nejde o to, že bych viděla budoucnost.
Jde o to, že intuice není předpověď.
Je to čisté vnímání přítomnosti.
Bodu, ve kterém se minulost, přítomnost i všechny možnosti budoucnosti dotýkají.
Ne jako tři oddělené časy.
Ale jako jeden živý okamžik.
Dne 2. srpna 2026 jsem četla rozloučení Chhang Dawa Sherpy s Nimsem, zakončené mantrou:
Óm mani padme húm.
Vím, proč mě ta mantra provází dál.
Lotos se nestává lotosem tím, že uteče z bahna. Stává se jím tím, že z něj vyroste.
Stejně tak člověk nemusí odstranit svou bolest, chyby, pomstu ani stín.
Může je proměnit.
To je cesta.
A HÚM není konec modlitby.
Je to okamžik, kdy se poznání stává životem.
Kdy už nestačí něco chápat.
Co jsem vlastně tehdy věděla?
Nevím.
Možná jsem nevěděla vůbec nic.
Možná jsem jen na okamžik přestala potřebovat vědět.
Něco ve mně cítilo směr dřív, než pro něj existovala slova. Nebyla to myšlenka. Nebyl to plán. Nebyl to důkaz.
Bylo to tiché rozpoznání.
Jako když tělo ví, že má vykročit, ještě dřív, než mysl dokáže vysvětlit proč.
Co jsem tehdy cítila?
Možná právě tohle.
Že mezi věděním a nevěděním existuje prostor, ve kterém člověk nemusí mít odpověď, aby mohl udělat další krok.
A možná právě tam začíná intuice.
Ne jako předtucha.
Ne jako schopnost vidět budoucnost.
Ale jako citlivost k tomu, co se právě děje.
K jemnému pohybu života, který ještě nemá jméno.
Co tedy znamená být takto naladěná?
Možná znamená být dostatečně tichá, aby člověk zaslechl něco, co by v hluku vlastních představ přeslechl.
A zároveň dostatečně odvážná, aby tomu nemusel okamžitě věřit.
Jen to vnímat.
Nechat to projít.
A potom sledovat, kam vede další krok.
Co je intuice, když není myšlenkou?
Možná není ničím, co by bylo možné vlastnit nebo vysvětlit.
Možná je způsobem naslouchání.
Schopností být přítomná natolik, že mezi tím, co cítím, co se děje a co udělám, vznikne prostor.
A právě v tom prostoru se někdy objeví něco, co bych později nazvala intuicí.
A co je ten bod, ve kterém se minulost, přítomnost a možnost budoucnosti dotýkají?
Možná není někde před námi.
Možná je právě tady.
V tomto jediném okamžiku.
Minulost už nemohu změnit.
Budoucnost ještě neexistuje.
Ale obojí se nějakým způsobem potkává v tom, co udělám právě teď.
A tak možná nejde o to vědět, co přijde.
Jde o to být natolik přítomná, abych dokázala poznat, co je pravdivé teď.
A pak vykročit.
Bez jistoty.
Bez záruky.
S důvěrou, která nepotřebuje vědět, kam cesta vede.
Možná právě to jsem tehdy cítila.
A možná právě proto jsem tomu nerozuměla.
Protože některé věci člověk pochopí až ve chvíli, kdy je přestane vysvětlovat — a začne je žít.
Dnes cítím, že žádná z těchto událostí nestála sama.
Potní chýše.
Mravenci.
Pomsta.
Pokrytectví.
Milion.
Noční cesta.
Zvířata.
Nový den.
Orel.
Želva.
Ústřice.
Nims.
Jeho výstup.
Jeho sestup.
A mantra.
Nevidím v nich důkazy ani znamení, která by něco potvrzovala.
Vidím v nich stopy.
Kamínky jedné mozaiky, která se skládá ve chvíli, kdy přestanu hledat jednotlivé části a uvidím celý obraz.
Možná nehledám odpověď na to, co je smrt. Ani na to, co je život. Spíš se učím žít v bodě přítomnosti, kde se minulost, přítomnost i budoucí možnosti setkávají v jediném okamžiku.
Právě tam vnímám intuici. Ne jako hlas, který předpovídá budoucnost. Ale jako tiché rozpoznání souladu s tím, co právě je.
A možná právě proto už dnes věta "Nic není nemožné" neznamená, že lze překonat všechno. Znamená, že život i smrt, výstup i sestup, začátek i konec jsou součástí téhož celku.
A když dnes stojím uprostřed této mozaiky, už nehledám odpověď.
Cítím jen tiché vedení, které říká:
Žij plně. Žij pravdivě. Nepotřebuj mít jistotu výsledku. Dovol životu, aby skrze tebe rostl stejně jako lotos vyrůstá z bahna.
Možná právě to je pro mě dnes význam slov:
Óm mani padme húm. 🙏