Cesta zpátky

01.01.2004

Tereza Jirsová 

zbírka rok 2004 Negace a bolest ve mě ukrytá

1. kapitola

Konec

Čárka na duši

teď již navždy zůstala vyrytá.


Volný pád

Stalo se to loni v létě. Bylo zataženo a foukal chladný vítr. Vypadalo to na déšť, mraky by se mohly ždímat, ale neukápla ani kapka. Stalo se to uprostřed prázdnin, když se každý radoval z volna a válel šunky za slunných dnů venku, nebo u televize. V tu dobu, kdy z mladého člověka spadl všechen stres ze školy a mohl si dělat co chtěl. V tu dobu, když ptáci poletovali na stromech a zpívali.

Šla jsem po ulici a přemítala o tom co po zbytek prázdnin budu dělat. Zrádné myšlenky se mi honily hlavou. Chladný vítr mě šlehal do tváře a já se netěšila domů. Jako vždy, jak jinak. Ulice byla vylidněná. Spatřila jsem jen pár postarších lidí, jak se pomalu kymácí z práce. Táhlo na šestou hodinu a já nevěděla kam se vrtnout.

Sedla si do parku a uvažovala pro změnu nad nesmrtelností brouka. Její máma odešla v pět hodin na lékařský seminář a ona se odhodlala jít domů. U bytu strčila klíče do zámku a zjistila, že je zamknuto. Vešla dovnitř a vyzula si boty. Prošla chodbou do obývacího pokoje a pustila televizi. Nic nedávali, nebo spíš nic, co by ji zaujalo. V hlavě se jí motaly prapodivné myšlenky.

Přišlo mi, že je celej svět nějakej divnej, že nevím, co tady pohledávám a jaký je můj životní úděl. Na co jsou všechny moje záliby, na co jsou všichni mí kamarádi, na co mám rodinu, na co se mám snažit být lepší a na co je celej tenhle život. Jen se o něco pokoušet a stejně nevědět, jak to celý dopadne a co bude potom. Tyhle otázky mi vrtaly hlavou neustále. Prostě proč? Nejspíš nad tímhle uvažuje každej puberťák a časem se ty otázky rozplynou, ale myslím, že bych se nad tím měla pozastavit. Co vlastně bude zítra, natož za rok. Co až mi bude čtyřicet skončím pod mostem? A na co mi bude potom tohle snažení? Na nic. To je lehký.

Dál přepínala programy u televize. Nechala kanál Hbo, i když ten film co dávali viděla už asi stokrát.Večer asi ve dvanáct si šla lehnout. Hlavu zabořila do měkkého polštářku a schoulila se do klubíčka. Během pár minut usnula spánkem, který trval snad věčnost, protože jí její myšlenky už dlouho nedaly pořádně spát.

Raní probuzení bylo opravdu sladký. Otevřela oči, promnula je a v kuchyni udělala horkou čokoládu. Její nejoblíbenější pití. Po snídani, rohlíku s máslem, vklouzla do sprchy. Voda byla osvěžující zvláště po ránu. Máma šla do práce a sestra ještě spala po nočním tahu. Ani se jí nediví přišla v pět ráno. Jen tak pro zábavu, když vylezla ze sprchy si sedla na okno, nahá, bylo jí to prakticky jedno, protože bydlí v posledním patře, sousedi ji neznají a to okno je do dvora. Začala psát poezii na téma mraky. Nevím proč na tohle téma, ale to je jedno. Sluníčko už začalo pařit a ona se opalovala. Něco ji vyrušilo nevím co, ale vypadalo to jako veverka. Říkala "co tady na dvoře dělá veverka?" Naklonila se, aby na ní líp viděla. Slezla totiž dolů ze stromu.

Najednou jsem ztratila rovnováhu. Zadek mi sklouzl po parapetu, chytla jsem se okna a to se urvalo. Sklo se vysypalo přímo na mě a já jenom padala a padala. Papíry ze sešitu se rozlétly i s nedopsanými slovy a pomalu padaly, nebo spíš se snášely dolů na zem. Najednou jsem měla v hlavě prázdno, nic mi nedocházelo. Tekla mi krev, ale nebolelo to. Přišlo mi, že létám a já prakticky letěla, ale dolů. Ta chvíle byla jako věčnost. Prolétly mnou všechny pocity, myšlenky, celej svět i to mimo něj. Bylo to tak nekonečně, dlouhý...

Dopadla na zem. Kolem létaly holubice. Bílé jako sníh. Oči se jí zavřely sami. Pak byla jenom tma, žádné pocity, prostě nic........


Sen ve snu a tichá realita

Je ticho nikdo ani nedutá. Sedím v tramvaji a venku padá déšť. Fouká vítr, tenhle podzim je až moc chladný. Po sklu stékají kapky vody. Venku vítr rozfoukal poslední listí ze stromů. Jako by se zastavil čas, ale ne zvenčí, uvnitř mě je prázdno. Nic nevnímám, vidím své ruce, ale necítím je. Podívám se na svoje nohy, ale i když chci nemůžu s nimi pohnout. Mé myšlenky, pokud je tak můžu nazývat, jsou roztroušené a nedávají smysl. Co se to děje? Nepoznávám se.

Ráno jsem se probudil propocený, asi se mi zdál nějaký divný sen. Oblékl jsem se, vyčistil si zuby a po snídani vyrazil do školy. Bylo chladno a pršelo. Všechno listí ze stromů už spadlo a chodníky byly zablácené. Asi pět minut jsem čekal na tramvaj, než konečně jela. V tramvaji byl vydýchaný zatuchlý vzduch. Dělalo se mi z toho zle. Výstup z tramvaje byl jako Boží vysvobození. V ovzduší byl sice cítit smog, ale na to jsem byl již dostatečně zvyklý. Při přechodu ulice směrem do školy mě nehorázně ohodilo auto až tak, že jsem byl zablácený od hlavy k patě. Přešel jsem první pruh a vyčkával až projede auto ve druhém směru. Náraz. Rychle jsem se otočil a viděl jak se na mě řítí dodávka. V hlavě mi prolítla absurdní věc "zabit dodávkou". Nic neslyším, přestávám vnímat. Kolem mě se utvořil hlouček lidí. Na tvář mi padaly kapky vody. Nade mnou si vítr pohrával s listy. Prudká světla mě ozářila. Zavíraly se mi oči. Pootevřel jsem je. Možná, nebo se mi to zdálo. Nade mnou se skláněly dvě bílé hlavy, jako sníh, jako opar světel, který mě zahalil. Ty tváře mi něco připomínají, nebo někoho, nevím, nevzpomínám si. Tma... Světlo, vidím postel, na které někdo leží, nehýbá se, jenom tak leží. Vedle na křesle sedí žena, brečí, je to tak nádherné. Otočila se. Dívá se na mě. Přímo mě do očí. Moje matka! Kdo tam leží? Nemůžu z úst vypravit jediné slovo.

Je ticho nikdo ani nedutá. Sedím v tramvaji a venku padá déšť. Fouká vítr, tenhle podzim je až moc chladný. Po sklu stékají kapky vody. Venku vítr rozfoukal poslední listí ze stromů. Jako by se zastavil čas, ale ne zvenčí, uvnitř mě je prázdno. Nic nevnímám, vidím své ruce, ale necítím je. Podívám se na svoje nohy, ale i když chci nemůžu s nimi pohnout. Mé myšlenky, pokud je tak můžu nazývat, jsou roztroušené a nedávají smysl. Co se to děje? Nepoznávám se. Ten sen, ten divný sen by měl skončit, ale nekončí. Bolí mě hlava jako střep. Třesou se mi ruce. Vzpomínám si. Já si vzpomínám na houpačku v parku. Jak jsem tam chodíval s bráškou. Už tam ale nechodíme včera ho totiž srazila dodávka...Vzbudil jsem se propocený a ubrečený, tak se mi po něm stýská.....


D.V.D

Si tak jinej, než jsem já, si jako hvězda právě stvořená. Tu, kterou jsem hledala, již tisíc let a nenašla, až teď jsi zazářila a cestu mi ukázala na to vzdálené místo mezi světy. Já myslela, že se to nestane a možná se mýlím v tom, co si myslím. Nejdřív pusa, potom pohled a klam, ve který stále nechci věřit. Je to pravda, či snad ne? To je ve hvězdách. Něco mi vyšlo víš? To, co nikdy dřív! Bylo to pár slov a ta ve mě vzbudila naději, která snad rozsvítila hvězdu, co tak rychle vzplane a potom uhasne. Ve mě se probudila a v tobě dřímá roky. Já se snažím nedoufat, dál tajit v sobě dech a tvůj horký dotek zchladit. To snad jde? Já nevím. Chci slyšet to tvé díky, ale ne jen za pomoc! Chci, abys říkal díky jen za moji přítomnost. Tvá energie mi dává život, můžu snad bez ní žít? Jasně, že můžu jinak to ani nejspíš nepůjde. Můžeš mi to jen splnit? asi těžko, že. Tak buďme kamarádi. Prolomím snad někdy smůlu??? To se dovím za pár let. Ty máš ty roky v prsou. Já jich mám jen málo a i tak doufám, že jsou prožité jako žádné jiné. Že láska z nich zatím neprožitá vzplane a tak brzo neuhasne. Vím, že tohle vzešlo ze srdce a ty si to stejně nikdy nepřečteš a bude to tak líp. Snad jsme teď kamarádi a to mi plní mé srdce štěstím. Vím, že si najdeš lásku a ta za to bude stát a naposled ti nepřeji, aby ses spálil oněm, který v tobě stále plane. Potřebuješ vodu, milý pane. Někdo ti ji donese a já jen budu ráda..........


Kámen

Si tam

jako utkvělé lepkavé bahno.

Stále až na dnu těžké

a tíživé až to bolí.

Si tam

uvnitř, studíš a pálíš

přímo v té hlubině,

hluboko v srdci.

Kámen.

Táhneš dolů,

Táhneš k zemi.


Obilí

Stojím uprostřed cesty je prašná, uježděná, přede mnou se rozkládá město. Je to zvláštní. Vítr fouká tak silně až se kymácím. Snažím se jít. Dojít do města. Jakoby mi ztuhlo celé tělo. Nemůžu se pohnout. Noc se neúprosně blíží a já mám strach. Co se děje? Tma. Černočerná tma. Svítí hvězdy, ale měsíc je tmavý a špinavý. Příroda hřeje svým nočním zpěvem. Vítr se utišil. Svítá, opět začíná den a mně připadá, že i když se kymácím ve větru a jdu dál, neustále je město stejně vzdálené. Den, noc, den, noc. Stále dokola, je mi zima. Rozpadá se mi oblečení. Co to je. Ptám se sám sebe. Kousky trička mi poletují vzduchem, jako bílé papírové ubrousky. Stmívá, opět se stmívá. Bojím se, že nikam nedojdu, že dnes zemřu. Je už půlnoc a svítí jasný měsíc. Spadla hvězda. Já nestihnul své přání. Škoda. Město pomalu zhasíná. Vidím tmavý černý obrys nějaké osoby, ale minimálně pětkrát větší než jsem já. Drží kosu. V očích má bezedné temné jezero. Zvedá ji vysoko nad hlavu. Nic... Už není nic.

Nemá srdce přeci.


Jablko

Uprostřed palouku stál nádherný vznešený strom. Jabloň se táhla do výšky se silným kmenem a mohutnou korunou. Jablka na ní byla zelená jako jarní tráva a leskla se jako rosa. Při prvním zakousnutí by každému tekly sliny z úst. Jejich vůně se linula krajem a byla cítit na míle daleko. Tvar dokonalé kružnice. Jen občas ptactvo zaútočilo na tyto krásné plody. Listy zaoblené, zelené s bujnou lesní vegetací. Větve tak silné a na pohled křehké, že je nepřelomí ani nejsilnější vichřice. Kůra na kmeni jako kámen.

Pod velikým úžasným stromem se rozkládal stejně úžasný kompost. Také žil bujnou vegetací, ale pro změnu páchnul až se zvedal žaludek. Plný zbytků od jídla, shnilého ovoce na kterém hodovali červi, staré spálené trávy, splašků ze záchodů, umělohmotných flašek od prázdných mycích prostředků na auta, kanystrů s nebezpečným chemickým a radioaktivním plynem, kusů nábytku a domácích spotřebičů. Spíše než kompost to bude skládka, ale to tady není vůbec podstatné.

Jednoho krásného slunného dne, kdy vládlo absolutní bezvětří, a ani mráčku nebylo na obloze, šla okolo dívka s taškou odpadků o něco rozšířit skládku. Uviděla strom dosud nespatřený lidským okem. Pohlédla do košaté koruny a hledala očima plody této jabloně. Vyšplhala mezi větve a utrhla to nejbližší jablko. Seskočila dolů, vyleštila ho a zakousla se. Kolem nohy se jí obmotal had. Vyjekla a upustila jablko do "kompostu" aniž by chápala, co provedla. Dala se zběsile na útěk. Neotáčela se, nikdy se nevrátila. Zabila jablko pro jedno kousnutí a vyhodila ho skoro celé na skládku.

Jablíčko leželo, jen tak pohozené, mezi zkaženou konzervou a shnilým banánem. Paprsky slunce se odrážely od slupky a otlačenina z pádu začínala hnědnout. Hnití začalo až později. Opravdu nemilý pohled. Mírná pavučinka se táhla od prostředku natlučeného místa. Ze začátku bílá, pak tmavě zezelenala. To už bylo pozdě. Jablko shnilo, zetlelo a stalo se součástí kompostu. Až chvíli poté si uvědomilo, jak je zkažené a jak si mohlo dovolit se nabízet. Mohlo dál spokojeně růst, kdyby nechtělo být snědeno. Pošetilost ho nechala shnít.


Klec

Všechno co okolo,

tíží mě v srdci,

všechno co děje se

hraje si s klecí.

Tam ve mě ukrytá,

tolik svírá,

chci z klece ven.

Jak se to dělá?


Lisiin prstýnek

V dálce za kopečkem v malém údolí byl rybník a vedle něj kouzelná chalupa. Uvnitř bydlela malá holčička s plavými vlasy a její maminka. Toho dne svítilo na nebi slunce, ozařovalo hladinu rybníka a paprsky se odrážely všude po okolí. Byl to kouzelný den.

Lisa hned po snídani vyběhla z domu. Tančila na mýtině při svitu slunce a švitoření ptáků, sbírala květiny převážně pampelišky. Když se unavila, sedla do trávy a splétala věnečky. "Hej, slečno." Lisa se otočila, ale neviděla živou duši. Její maminka měla jiný hlas a tady viděla člověka naposledy před pěti lety. Byl to starý pán, který se náhodou zatoulal do těchto krajin. Nedbala na ta slova a dál splétala. "Slečno. Malá vílo." Lisa se otočila, byla vyděšená. "Kdo to je?" Vítr se prohnal mezi stromy a ty zašuměly, na rybníku se vytvořily kruhy ze spadaného listí, ptačí zpěv utichl. Lisa se zvedla a dívala se po okolí. "Dívenko, neboj se a přistup blíž." Hlas zavál větřík směrem od rybníčku, a protože je zvědavá, přistoupila až ke břehu. "Co je?" Zeptala se něžným a roztomilým hláskem. "Podívej se. Tady na dně a jak se třpytí." Lisa se zadívala pod hladinu a spatřila nádherný prstýnek. Ruku ponořila do vody, ale nedosáhla na něj, i když se zdál tak blízko. "Mami. Maminko!" Zavolala. V tu chvíli, ale zmizel. Lisa nevěděla co se děje, a tak se otočila a vrátila k pletení věnečku. " Holčičko." Doběhla zpět na místo kde stála a zadívala se opět pod hladinu.

Stříbrný kroužek ozdobený průhlednými bílými kamínky s jedním velkým červeným opět ležel na dně. Věděla, že na něj nedosáhne. Sundala si šaty a skočila do chladné vody. Potápěla se znova a znova, až se jí ho podařilo vylovit. Nasadila si ho na prostředníček. Padl jako ulitý. Docházela jí síla. Podívala se okolo sebe a uvědomila si, jak je vzdálená od břehu. Nedostatek sil, doplavat na souš, jí dával dvě možnosti: zavolat na maminku jestli ji uslyší, nebo se pokusit plavat. Ale maminka ji předtím neslyšela. Musela plavat. Každé tempo bylo náročnější a náročnější. Selhávaly jí ruce a nohy. Vzdala to. Bezvládně se potopila, nadechla vody a snášela se na dno. Jakoby ji ten prsten táhl dolů. Najednou si připadala jako v jiném světě. Byl to vodní svět. Kolem plavaly kapři, okouni a vodní hadi, které tak dobře znala z obrázkových knížek. Zavřela oči. Snesla se až na dno a jediné, co po ní zbylo byl smutek.


Kráska

Šel jsem ulicí, kolem malých obchůdků a baráčků, jako každé ráno už řadu let. Mé kroky se zastavily před starým zchátralým domem ve kterém, od doby kdy jsem byl mladý, nikdo nebydlel. Ani mě neudivilo, že se sem nikdo nenastěhoval, i když byl veliký, honosný a v centru městečka. Neudivilo mě to, protože se zde vypráví jeden příběh.

Kdysi dávno se v tom domě a všude okolo rozezněly zvony, veselí, skvělá nálada a křik malého dítěte, holčičky. Brekot se táhl celým domem a byl slyšet až ven.V mramorových zdech se odrážela ozvěna. Narození dítěte se tady bralo jako zázrak i přesto, že to maminka nepřežila. Víno teklo proudem, oslavy do noci a pláč byl všude. Roztomilá tvářička, hebounké ručičky, na jejích rtíkách hrál úsměv, když si s ní tatínek hrál na zahradě. Miloval ji jako nic na světě a ne jen on, nikdo se jí nemohl nabažit. Dospívala a přestala si hrát, v domě panoval pořádek, nikde poházené hračky. Denně se zavírala na pár hodin do učebny, kde poctivě studovala. Blond vlasy si před východem slunce česala u zrcadla. Na sametovou pokožku oblékala pouze hedvábí. Dlouhé nohy, jemný protáhlý obličej, světlá pleť, lidé nevěřili její kráse. Často ji pomlouvali, že je ďábel a někdy, že je anděl. Jí to bylo jedno. Spát chodila po západu slunce, který obdivovala na zahradě. Když pršelo, tancovala mezi kapkami. Čas od času byl slyšet z domu její smích, který se nesl krajem. Něžný, jemný a sladký smích. Občas seděla na zahradě a zpívala si s ptáčky. Prý, říká se, žila životem více naplněným než kdokoli jiný.

Jednoho krásného slunného dne se zatáhla obloha, na nebi hřměly hromy a blesky. Dívka vyběhla z pokoje. Utíkala po schodech něžným ladným krokem ven na zahradu. Začala tančit, smála se a utíkala kapkám. Smála se a smála. Vylezla na strom, aby byla blíž k nebi. Vnímala každou kapku, každé zafoukání větru, každý pocit. Náhlý blesk zasáhl strom, rozlomil ho v půl a ona, jakoby se propadla do země.

Od té doby ji nikdo neviděl, zmizela. Smutek se utišil a dům zůstal prázdný. Ten strom na zahradě je pořád. Někdy, když jdu okolo vzpomenu si. Někdy, když jdu okolo slyším její zpěv. Někdy, když procházím zaslechnu její smích a pláč. Pro nás je dům vzpomínkou, ale pro ty co ji neznali, jen starý a zchátralý. Stále je slyšet její smích, je součástí toho domu.


Posmrkaný papírový kapesník

Je tak lehký, poletuje si vzduchem. Nevnímá, nic ho nebere. Je sám sebou, i když použitý. Tady na cestě, mezi stromy, na trávě, na poli. Kdekoli, kudy proletěl, si s ním vítr pohrává. Je hudbou, změnou a pohybem v přírodě. Vítr ho miluje, zvířata si s ním hrají. Jen tak se tady vznáší od dob, kdy ho tu někdo nechal.

Dlouho nepršelo. Šel jsem alejí směrem k lesu. Od rána mě bolelo v krku, ale pěkné počasí mě vyhnalo ven na procházku. Když na mě přišla rýma, hleny se mi navalily do nosu, vytáhl jsem z kapsy papírový ubrousek. S nechutným zvukem jsem se vysmrkal. Nikdy jsem nebyl ekologický člověk a odhodil ho na zem.

No, a tak tu poletuje vzduchem, splývá pomalu s přírodou, a když zapršelo... Zmizel.


Kraj

Neotáčej se, nevracej se do minulosti. Poznáš jen utrpení. Bolest, strach je už za tebou. Nevracej se do minulosti, čas je tvůj ochránce, spasitel. Moudrost je duchem světa tak nádherného a zraňujícího. Vnímej ho....

V dálce za obzorem, kde se ptáci probouzejí za rozbřesku, za svítání. Když vycházelo slunce, vznášející se mlha pomalu ustupovala. Slunce se vyhouplo přes hory a ozářilo kraj. U pobřeží, v úplně jiném koutu světa, začali zpívat racci. Libozvučně se skřeky táhly krajinou. Slunce se vyšplhalo daleko víc na nebe. Po mráčku ani památky. Ten zpěv racků byl slyšet až tady z té dálky, každý východ i západ slunce. Krajinu čechral vánek. Ranní rosa na větvích stromů, květinách, trávě a vlastně všem, se pomalu vytrácela. Vypařovala se do vzduchu v kapénkách páry. Okolí se probouzelo. Kdybyste se schoulili na bobku někam do houští, nevydali ani hlásku a nehýbali se, slyšeli byjste a možná i viděli ptáky a zvěř. Volání jelenů v říji, ťukání datla..., ale museli byjste být opravdu potichu, protože přítomnost lidí tu bývá opravdu vzácná. Noc se blíží velmi rychle. Jsou slyšet paprsky jak se lámají o hory. Temná noc se pomalu svaluje přes pláně a lesy. První hvězdy zazářily nad krajem. Letní trojúhelník, velký vůz, to jsou nejjasnější souhvězdí tohoto nebe. Úplněk se blížil každým dnem, už chyběl jenom kousek. Krajina se zatemnila. Přihnaly se mraky a nepropustily jediný paprsek měsíce, spustil se déšť.


Tolik toho nakonec

Někdy 22.4.1998

Naposledy uléhám ke spánku. Naposledy mé oči vidí. Naposledy sním. Spatřil jsem světlo světa, které odchází. Je konec právě teď? Blíží se to tak strašně rychle. Svírá se mi žaludek. Má skutečnost se vytrácí stejně, jako tento den. Oči se zavírají, má mysl odchází. Ta bolest tak spaluje. To, co bylo, se nevrátí, já prostě zmizím. Mám vzpomínky, které v tuto chvíli ztrácím. Vymizí stejně jako já ze světa. Co tu zůstane, co jsem tu nechal? Nic. Jsem prach, prostý smrtelník. Nic víc? Co je potom? Co mě tak sžírá? Moje skutečnost? Nevím. Teď to končí a možná i začíná. Kdo mě bude soudit. Bože ne, já nejsem připravený. Nebo ano? Je to tak matoucí, bude mi odpuštěno, snad. Jak zničit moje chyby. Ne, to nejde. Jen se s nimi vyrovnat. To jediné mi zbývá. A jak Shakespeare napsal: naposled ruce, naposled oči obejměte ji, tak já objímám slunce a svoje srdce, které již pomalu neslouží. Já chtěl básnit jako on, ale nešlo mi to, byl jsem vždy moc slabý. Dělal jsem to, co chtěli a jak dopad! Ležím tady, skoro se nehýbám a vím, že dnes zemřu.

23.4.1998, 2:30 ráno

Pacient zemřel.


Smrt

Procházím se po světě bez duše a beze jména. Halím se do temných barev. Na sobě mám nejraději černou kápi. Můj svět je ve mě a žiji tisíce let. Znám tolik smutných příběhů. Dějí se den i noc všude. Já jen chodím mým světem bez konce a hledám, hledám odpuštění, které nikdy nedostanu. Mou prací a mým dílem jsou ti, co jsou v zemi a jednou jimi budete i Vy. Já nikdy neodcházím a přijdu ke každému.


Déšť

Je noc a prší

padají kapky vody.

Nejspíš na mě padají hvězdy,

nebo samotné nebe nad hlavou,

to nevím.

Je dusno a cítím prach,

jak se zvedá ze země,

bude nejspíš ráno mlha

a pak krásný další den.


2. kapitola

To nedefinovatelné mezi co se nazývá žitím

Můj prázdný stůl

je cestou do mého nitra.


Alkohol

Jo, z té akce jsme se všichni vraceli totálně našrot domů. Já se nemohl soustředit ani na okolí, které se míhalo za oknem vlaku. Jediný co jsem pociťoval byly nepříjemný vibrace v žaludku. Takový ty, že bych něco sněd, ale vzápětí to ihned vyzvrátil. Bolely mě oči únavou a snažil jsem se usnout s hlavou, mé momentální přítelkyně, v klíně. Už, ale jen kvůli tomu kodrcání to nešlo. Smrděl jsem a při nenuceném odříhnutí mi přišlo, že mi všechno v břiše muselo shnít. Před očima jsem měl už jen sprchu a postel doma.

Ve vzduchu byl cítit opilecký dech. Slunce se vedralo do oken a svítilo mi do očí. Pomalu jsem je otevřel a snažil se zaostřit. V leže na zemi s pokrčenou nohou a vláčnou zvednutou rukou se dívám okolo sebe. Všude prach, zničená židle, bzučící a chrčící televize, protože jí někdo ukopl kabel, povalující se odpadky, rozbité zrcadlo a vajgly rozšlapané v koberci. Prostě neskutečný bordel. Já proklínám svítání, že nepočkalo ještě pár hodin. Hlava mě bolí jakoby mi tam někdo vyvrtal díru. Je to až děsiví, když se snažím rozpomenout na včerejší průběh večera, ale marně.


Domů

Mladá šestnáctiletá slečna seděla na houpačce pod košatým stromem. Vítr česal její vlasy a listy se hýbaly. Západ slunce. Tráva ji studila na bosých nohou. Odrážela se od ní a vyšlapala místečko pod houpačkou. Malý kos přiletěl těsně před ni. Ta dívenka se smutným výrazem v očích, nevěděla, co bude dál. Smutek jí zahalil srdce. Slzy se jí koulely po tváři. Jakoby to hezké, co bylo v dětství, zmizelo, a zbyly pouze vzpomínky na to, co bylo. Nechtěla se pohnout, chtělo se jí křičet, hrdlo se stáhlo a vyschlo jí v ústech. Svíral se jí hrudník, pálil tak moc. Přišlo jí, že umírá, zevnitř.

Slunce zapadlo, sluneční záře se vytrácela pozvolna v jezeru před stromem. Opodál se táhla cesta směrem k baráku. Jako malá si tu hrála, byla šťastná. Teď z toho světla a té nádhery se musela vrátit do tmy. Tam, odkud před pár okamžiky utekla. Domů. Sourozence neměla a pes jí zemřel před rokem. Jako nikdy jindy se těšila, až odjede na internát. Dala by i duši za to, kdyby se sem nevrátila. Bylo jí úzko, ze slz ji zarudly oči. Musí jít domů, ale nebude to nikdy jako předtím. Rodiče mysleli, že pochopí v šestnácti letech. Uvnitř byla, ale stále ještě dítě. Malé dítě, které neví, kam utéct a bojí se tmy. Už nikdy to nebude jako dřív.

Postavila se a kráčela ladným krokem k cestě směrem do nedalekého domku. Byl příjemný večer, kamínky na cestě se jí zabodávaly do nohou. Otevřela dvířka od branky, zavrzaly. Zhluboka se nadechla. Vešla do dveří. Málem se jí roztrhly uši. Opět se hádali. Kdy bude konec...


Boty a slimák

Co krok, to odřenina. Co krok, to bolest. Už v továrně nás na to připravovali. Náš majitel s námi podnikal různé výlety. Do obchodu, na kolo, v létě túry po lesích, v zimě do hor. Bral nás, že jsme použitelní na všechno. Jedno léto, jedna zima uběhla a on si koupil jiné.

Dal nás do velké skříně, kterou jsme v životě neviděli. Mezi spoustu neznámých, starých a ošoupaných. Prach na nás padal, rány se nehojily, ani bahno neumyl, které na nás ulpívalo. Léta používání nás poznamenala. Tím vším myslím mě a mé levé dvojče. Po dnech, nocích a letech, kdy zde přibývaly další, se skříň otevřela. Vpustila světlo, něžné ruce se nás dotkly a vyndaly. Jemně položily na práh a teplo nohou, tak dlouho nepocítěné, nás omámilo. I přes bolest a utrpení zaříkaných let nás to těšilo. Po schodech dolů a nahoru, s lehčí vahou než dřív. Ano, tentokrát to byla dívenka, která nás obula. Konečně nás zasáhly paprsky slunce. Léto v rozkvětu, chladivá tráva a i v potůčku jsme se koupaly. Jakoby se mládí vracelo i s ní. Ta dívenka použila jehlu a nit, aby nás spravila. To nikdo předtím neudělal. Teplou vodou a hadrem nás omývala. Pečovala o naše rány.

Avšak po krátké době šla s námi na procházku. Šla mlázím, po silnici, vysokou travou, po kamenech a pak po kolejích. Až se jí začaly motat nohy. Chodila nemotorně a různě s námi zakopávala. Bolelo to. Šlápla na pražec a já ucítil něco slizkého. Mé levé dvojče si ničeho nevšimlo. Tohle neprožívalo se mnou. Zvláštní. Můj první vlastní pocit. Co z toho? Nic.

Po mě se začalo rozlévat teplo. Lepil jsem se každým krokem. Čvachtalo to a lepilo. Zastavila se, podívala na mne, vyzula a tím přetnula mé jedinečné spojení s dvojčetem. Zuřivě mnou začala mlátit do trávy vedle kolejí. Otírala mě o ni a něco mokrého, slaného a horkého na mě dopadalo. Obula mě. Pražec nepražec rozběhla se.

Všechno nás bolelo, pálilo, svědilo, když nás na prahu vyzula. My jen čekaly. Co jiného bychom měly dělat? Dívka otevřela dveře, podívala se na nás, vzala do ruky a šla ven. Chladná noc nás přímo zasáhla. Spatřily jsme velkou kovovou věc. V životě jsme ji neviděly. Ta dívka otevřela víko a pak s hrozivým zvukem byla tma.


Pláč

Je slyšet tichý pláč a zvuk sirén. Zbylo nám jen doufat a čekat. Utekli jsme na vrcholky kopců, nikdo nevěřil, že to bude tak veliké. My, kdo bydlíme blízko, utíkáme s tím, co pobere včerejšek, chci aby byl zítřek. Má to smysl? Stále se jen ptám. V hlavě budu mít to, co bylo a čekám, co se stane. Chci nový začátek a konec oddaluji. Nezáleží na mně ani na deseti a ulpívá to na všech. Můžeme za to, co neumíme, za to co nevidíme. V tom je podstata.me. My, kdo bydlíme blízko, a tak nízko, přicházíme o všechno. Nevíme, co nám zbylo. Musíme jen čekat, a potom uklízet. Bojíme se na kopcích, abychom měli aspoň to teplo. Déšť neustává, i když by měl a stále ty sirény. Nemůžeme spát, chuť k jídlu se nedostává a po dvoutýdenním tichu se moje mysl otvírá. Žijeme, jsme a všechno zvládneme. Vlaštovky létají nízko.

Všechno začíná a končí, stejně jako začíná a končí den. Má to smysl? Ptal se stále dokola. Proč to tak musí být? Nechci, aby skončil


Chvíle

Síla okamžiku

síla chvíle

pocit,

který se nedá vyjádřit.

Můžeš říct cokoli,

můžeš říct všechno,

můžeš se oddat té chvíli...


Káně

Rok od roku, léto od léta, každé prázdniny, jsem jezdívala na chatu, kde jsem prožila část dětství. S tátou a mámou se koupala v rybníce, běhala při dešti před chalupou a poslouchala dědovy historky. S babičkou chodila na houby, u potůčku v lese si hrála, stavěla jsem hráze, povídala vtipy a smála se. Na potůček si pamatuji nejvíc, taky jsem se tam pěkně vyblbla.

Jednou jsem se s babičkou rozhodla, že půjdeme na borůvky za potok. Vyšly jsme mírný kopeček a já stála v úžasu. Spatřila jsem vestavěnou chýši ve stráni. Nasekané dříví opřené o strom, aby se neodkutálelo. Zameteno před vchodem. Nedalo mi to a nahlédla jsem dovnitř. Úplný vigvam. Uprostřed ohniště, na stěnách ovčí chlupatina a nad vchodem visela sekyra pomalovaná temperami. Opřené dva ručně dělané luky v koutu a pařezy kol ohniště. Porozhlížela jsem se uvnitř a uslyšela káně. Nijak mě to nevzrušovalo, tady je to normální. Tedy bylo, dokud nevlétlo dovnitř. Běžela jsem do rohu a schoulená se vyděšeně dívala. Nevydala jsem ani hlásku, strach mi to nedovolil. Podívalo se na mě, asi mi vidělo až do duše. I přes strach jsem se přiblížila a chtěla se ho dotknout, dotknout se křídel. Bylo vyděšené jako já. Než vylétlo ven, upadlo mu pírko. Sebrala jsem ho a utíkala za babičkou. Ztratila se mi. Sedla jsem si na zem a začala brečet. Později mě našla, nevěřila mi, když jsem jí to vyprávěla.

Další léto nastala vedra. Potůček se vypařil. Chatrč zmizela a na místě, kde stála, leželo mrtvé káně. Prolezlé červy a poseté muškami. Při tom pohledu se mi zvedl žaludek. Naházela jsem na káně hlínu, listí a do země vyryla "Můj věčný sen." Od té doby jsem tam nebyla a pírko zmizelo.


Měsíc

Je tma a divně se mi spí. Mám zavřené oči, ale né a né znovu usnout. Otevřu je a zvykám si na tmu. Z okna není vidět nic, ani měsíc, ani hvězdy, jen osvícené tmavé mraky. Děsivé hřmící a blýskající mraky. Mám žízeň a jdu se napít do kuchyně. Pustím kohoutek, strčím ruku do proudu vody a čekám až vychladne. Ve skle má křišťálovou barvu, bublinky se vznáší nahoru, v ústech je příjemně chladná. Skleničku položím na stůl a ještě před vypnutím světla zpozoruji na mikrovlnné troubě kalendář. Zjišťuji, že dnes je úplněk, třináctého září a pátek. Alespoň, že zítra nejdu do práce. Zhasnula jsem světlo a v pokoji se zadívala na okno. Co? Nemůžu si vybavit, proč je otevřené. Já ho otevírala? Stála jsem před postelí a němě zírala. Silný nárazový proud studeného vzduchu mě probral z transu. Husí kůže, nepříjemné brnění a chlad jakoby mě omráčil, zamotala se mi hlava. Zívla jsem a podívala se na hodinky. Jedenáct hodin, ale.... zastavily se. S přibouchnutím jsem zavřela okno a lehla si. Stále taková zima. Peřina a postel byla tak chladná, jako by na ní nikdo už dlouho neležel, ale já před chvílí spala. Tady... Náhlé světlo a zvuk hromu z venku mě vyděsil. Nemohla jsem spát, do rána nezavřela oči. Nerozumím tomu, nechápu to.


Blázen

Zvedla se ze židle, beze slov, otevřela dveře. Po schodech dolů, doleva a doprava. Obula si boty, proskočila sklem a venku se nadechla čerstvého vzduchu. Zapálila si cigaretu a šla domů. Ne, rovnou na most! Po cestě hodila babičce vaťana do vlasů s úsměvem ve tváři. Došla na místo určení, přehoupla se na druhou stranu, podívala na beton pod sebou, nadechla se a skočila. Pak by nebylo nic, prostě klid...

Otevřela jsem novou krabičku, vytáhla cigaretu, olízla si rty a vložila si jí do pusy. Můj plán byl dokonale promyšlený. Škrtla jsem sirkou a vznítila malý plamínek. Ruku zvedla k ústům a potáhnutím si zapálila. Ohořelá sirka skončila v popelníku. Usadila jsem se v mém pokojíčku na vrtkavou židli u stolu. Zhoupla se a zapřela si nohy. Z okna jsem pozorovala na ulici zmatkující a pospíchající lidi, jako kdyby je někdo honil a oni utíkali. Potáhla jsem z cigarety. Trochu zapraskala, asi navlhla. Kouř jsem poválela chvíli mezi jazykem a patrem a pak vyfoukla. Hned na to jsem vtáhla další nikotinovou dávku a kouř nechala klouzat volně po obličeji. Mříže na oknech mě znervózňovaly a o to víc zamčené dveře, holé zdi a vítr z venku. Nervózně odklepla. Třesot rukou se vrátil. Sklo v okením rámu se s nárazem vysypalo. Tříštící zvuk se mi vryl do paměti. Dovnitř vlétl lístek. Až teď jsem si prudce stoupla a chytla ho. Je tak barevný. Vrátila jsem se ke stolu a odklepla si, přitom lístek držela stále v ruce. Zvedla jsem ho ke světlu, otáčela a otáčela. Zaslechla jsem křik a hluk zpoza dveří. Přejel mi mráz po zádech, típla jsem cigaretu, přešla ke druhé straně místnosti a poslouchala jsem. Nic.

Křičela jsem a buchala na dveře, oni přišli a umlčeli mě injekcí.

Cítila opět čerstvý vzduch. Spatřila nebe, mraky, slunce. Zůstala ve svém snu volná, ale jen v něm. Zítra ráno ji opět probudí.


Děti

Svět je zvláštní. Lidi se neotáčejí a zapomínají co je pro ně to podstatné.

Vidím mezi nimi pouze tmu.

Dokáží se dívat pohrdavě a dokáží přehlížet.

Nedokáží cítit a bez drog se bavit.

Vím to,

znám to.

Svůj mozek neudržíme v klidu a neumíme spát.

Ze tmy se vytrácejí hvězdy, které nemůžeme znát.

Sny se tenčí, odplouvají s každým počatým dnem a mi s tím nedokážeme nic dělat.


Kulička

V srdci mém je smutek, uzavřen a zmáčknut do kuličky. Takové malé, popraskané, hnědé a s chutí čokolády. Stačí jí rozlousknout a pustit vše ven, aby to zamořilo mé tělo od konečků prstů po temeno hlavy. Byl by cítit na každém milimetru mé kůže a v každém mém orgánu. Převážně v očích a hlavě. Teď je zmáčknut a znepřístupněn jiné duši než mojí. A já ho nepustím ze srdce z té kuličky nikdy ven.


Změna

Připadáš mi jako nejcennější kov platina a zároveň jsi v mích očích křehčí než porcelán. Chuť mám na tebe větší než na nejlepší čokoládu světa. V klíně a mozku cítím teplo, když na mě promluvíš, srdce poskočí, když mě políbíš. Jsi má zkáza a i spása.

Stojím před ním s tolikrát nacvičeným proslovem. Právě teď je už ten správný čas. Odhodlám se říci něco a zároveň významné nic. On stojí, němě zírá. Nakonec ta slova, která vyřkne nezní jako ortel, ony se pomalu vznášejí ve vzduchu a nakonec v dáli zmizí. Pozoruji jeho dlaň, prsty, které jsou oblé, jemné a snad i něžné. Podstata mi uniká. Dotknu se jí opatrně a obklopuje mě bázeň, snad se nerozplyne. Dotek, který mi snad odhalil tajemství vesmíru. Naše komunikace je strohá, vulgární a i ironická. Stačilo by se zadívat a každý by viděl milióny atomů, molekul, protonů a elektronů jak se mezi námi o sebe rozbíjejí a tvoří ohňostroj barev vyjadřující nenávist, touhu snad.

Působí na mě tak nenuceně, a když se usměje, vím, že stojím na pevné zemi, nikam nepadám, netmí se mi před očima. Přímo z duše mi vypadne balvan. Pocit úlevy, že už nevidím ty modrozelené oči, ale jen ty modré.

Všechno začíná a končí, stejně jako začíná a končí den, porodem počínaje a smrtí konče, počíná láskou končí zradou. Naplněním mě samotné je milovat a ničit, či se odpoutat. Já se osvobodila od pout svírajících a ničím světy jiných.


Jedno srdce

Vzdálenost dvou světů,

je jako vzdálenost dvou srdcí,

už uplynulo mnoho úplňků

a obrazy se mi vzdalují.

Naše srdce je jedno

rozděleno ve dví.

Chtěli jsme světlo,

ale stále se tmí.

Naše pohledy se setkají

až kolo života se zastaví.


Kašel

Byl jsi jako droga na kterou nevzniká závislost, ale při užívání jsou jisté nežádoucí účinky. Jako nevolnost, nespavost či hororové sny a záchvěvy celého těla. Konečně jsi zmizel z mé mysli a já můžu opět volně dýchat. Jen mé oči krvácejí a uzdravují se pomaleji. Ne. Když tak přemýšlím, nejsi droga. Tak složitý být nemůžeš. Jsi jenom jako kapky, špatně předepsané od doktora, protože já nemám rýmu, ale kašel.


Podvečer

Oprášila jsem náhrobní kámen a zamyslela se, už je to tak dávno. Proč jsi mě tady nechal tak brzo.

Stála před oprýskanou mramorovou deskou, nervózně žmoulala růži v ruce s kamenným obličejem, který jakoby se měl každou chvíly rozpadnout. "Výš" promluvila nahlas. "Mlhavě si vzpomínám, když šel bráška do první třídy, byl na školním dvoře pro prvňáky velký ceremoniál. Já stála vedle tebe a on se proplétal v davu řvoucích děcek. Byl vždycky první. V hrách mě porážel, mohl být déle venku, dřív maturoval. V ten den jsem neměla radost, i přesto, že ji všichni měli. On tenkrát přeci dělal první krůček do života. Slzy ze žárlivosti se mi nahrnuly do očí. Ne, já jsem přeci ta hrdinka, nemůžu brečet. Říkala jsem si. Chytnul jsi mě za ruku, tolik mě zahřála tvá něha a láska. Moje malá ručička ve tvé velké. Milovala jsem tvoje ruce. Vysadil jsi mě na ramena a já ti zakryla oči. Smáli jsme se a laškovali. V tu chvíli jsme byli jen mi dva a naše radost. Tak na takový časy vzpomínám tati. Vidíš? Už se stmívá."

Položila kytku k náhrobku, foukal vítr, padalo listí ze stromů a ona věděla, že je pořád s ní.


Zárodek

Do říše snů

vedral se zárodek.

Ta svině hnusná,

která nedá spát.

Pluješ si v mé hlavě

jako bouřkový obláček

a já nechci aby zapršelo

a aby tě odvál vítr.

Co s tebou?

Nemůžu spát

a i ty nejhezčí sny mi kazíš.

Kvůli tobě v nich vidím mlhu,

či věci tak,

jak nemají být.


Umírání naděje

Tam venku mezi lidmi,

tolik se stmívá.

Tam venku mezi voli,

naděje skomírá.

Kolem mě už temno je,

kolem mě se vkrádá kysele

a ať se snažím,

kopu víc

to bahno mě hltí

až po líc.


3. kapitola

Začátek

Úsměv je světlo

na konci tunelu.


Poutník

Jako poutník chodím světem

v poušti nad úsvitem

a zřím květinu rostlou v písku

bez vody a se srdcem.


Kolo osudu se točí

Tam na poli, či ve městě

květina opadá a život se vytratí.

Jako kopretina, jako slunce

možná i zvíře a tak se cítím

a zmizím stejně rychle jako se objevím.


Hledám

Stojím a nevím co bude dál,

hledám a lásku nemám.

Chci říct co na srdci mám,

srdce je jeho jméno

a láska nemá lůno.

Dítě je křehčí než bys řek,

láska těžší víc než víš.

Slovo je píseň duše,

a krávo bys řek mrše.


Čas

Znám tolik tváří, tolik lidí,

ale co se mnou bude?

To mě bolí a srdce kolí.

Mou hlavou hýří koleje,

ale kam míří? Čas tak běží.

Slyším hromy a blesky,

za oknem prší kapky vody,

padají k zemi.

Jsou jako ty, které jsi mi ukrad.


Světlo

Moře ustoupilo,

konečně se vyjasnilo,

přestal padat bílí sníh

a květy rozkvětly na polích,

já vylézám ze svého úkrytu,

ale pozor,

jdu hodně pomalu.


Batole

Na poli stálo batole.

Jakto, že stojí?

Stálo tam stále

a smálo se na mě

v hladovém snu

kam se slzy nedostanou.


Hledej

Tkví kořeny pravdy hlouběji, tam na poli za kopcem v malém údolí. V noci spí a ve dne bdí králové a královny.

Na hradě spí i princ a sní o světě kde nikdy nebyl a o ženě, kterou by velebil. Jednoho rána se probudí a zamýšlí jet daleko za známé údolí. Chtěl ženu, řekl si, tu ze svých snů. Matka a otec se bojí, že cesta spět domů se mu zakalí a že se již nikdy nevrátí. Princ slibuje hory, doly a za krátký čas odjíždí na svém oři.Svou zástavu nechává na svém loži a snad nepohoří. Projíždí lesy a stráněmi, vesnicemi a městy. Dostává se do krajů s jinými mravy a vládci. Tu jednoho večera přespí v krčmě hned u cesty. Vypije pár žejdlíků a ulehne v málo útulném pokoji. Paris usne a zří tři ženy. V rukou drží snad skleněnou kouli a v ní vidí překrásný obraz, Iliji. Druhý den ráno vyráží s pocitem, že se bez ní nevrátí. Poznává mnoho tváří a mnoho zvyků, ale po ní jakoby se slehla zem. Paris už ztrácí naději, při audiencích na hradech, nikde nevidí Iliji. A tak se vrací sám do tváře krajiny, kterou tak dobře zná. Na ústech mu úsměv vyraší, když mu štolba koně odvádí. Konečně je doma s přáteli.

Přivítá se s králem a královnou a všichni jsou šťastní, že se opět vidí. Tu náhle při první společné večeři ve služebné poznává Paris svou Iliji. Nemusel jezdit až za hory, když svou ženu má doma v kuchyni. A za čas zde panoval král, převelice moudrý se svou služebnou.


Cesta zpět

Hrany stolu jsou obroušené.

Nože tupé.

Pokud bychom chtěli opět hranatý stůl,

museli bychom ho zmenšit.

Když budeme chtít ostrý nůž,

musíme ho nabrousit.

Co, ale uděláme s otupělou duší,

srdcem a myslí.

Možná...

Vrátit se na začátek.


Být

Je to jako proud krve,

který se nedá zastavit.

Chtíč života, neztrácet hlavu,

bát se smrti.

Usínat,

ráno se probouzet,

myslet a zapomínat.

Milovat,

trpět,

nenávidět.

To chci a navždy.


Anděl

Běžela po pláži. Malá holčička s andělskými nedorostlými křídly. Smála se, cenila zoubky na okolní svět. Malé baculaté tvářičky měla zčervenalé od větru. Blond vlásky tak na ramena jí vlály. Bílé plátnové absolutně obyčejné šaty měla zamáčené od slané vody, která na nich zanechávala vlnky, když usychaly. Tenkrát jsem ji spatřil prvně. Myslel jsem si, že je to snad iluze z dehydratace nebo hladu, či co, ale o pár let později, když jsem šel do práce a stál na zastávce, únava a chlad mě vyčerpával, spatřil jsem asi tříletou holčičku jak běhá po ulici a skáče do kaluží. Co dělá venku, napadlo mě. Sedla si na obrubník přímo naproti místu kde jsem stál. Slepené chomáče vlasů od deště se jí lepily na tváře. S vykulenýma modrýma očima se dívala přímo na mě a při tom si hrála s prstíky a něco mumlala. Pak se na mě uculila. Autobus dorazil na zastávku a zastínil mi na ni výhled. Nastoupil jsem a přes okýnko spatřil jen prázdnou ulici. O rok později se mé manželce narodila holka.


Dítě

Utíkám, utíkám do neznáma,

nevím kam.

Zaprášenou ulicí

a tam spatřím dítě brečící.

To malé ve mě schované.


Sokrates

Tam někde mezi námi

hluboko ukryté,

se schovává a bojí

to co je ukrutné.

Proč utíkáme.

Proč se zříkáme.

Toho

co by mohlo být.


Proč?

Něco se ztratilo. Vymizelo z tohoto světa. Možná že historikové by mi dali zapravdu. To pro co žijeme, to se ztratilo. A já se bojím že nenávratně. Něco, kvůli čemu chodíme spát, sníme a ráno se probouzíme. Možná to leží v trávě na poli, nebo to někdo upustil do jezera, či vystřelil do vesmíru? Dýchání je jaksi těžší a bolest, ta je snesitelnější. Ale proč? Já vlastně sama nevím, i když mi něco napovídá, že je mi to blízké. A o čem mluvím? To je mi už taky záhada.


Pro ně

Básníkům

těm, kteří píší básně

patří srdce mé.

Proč

mi často opomíjíme

slova, která slyšíme.

V hlavě

mi zní jedna otázka.

Co pro Vás znamená láska?


4. kapitola

Porozumění

Realita, nenávidím to slovo.

Nahání mi strach, bolest a smutek.

Muset s ní žít

je těžký se naučit.

Moře je moje duše.

Tak bezedná,

že se v ní nikdo nevyzná.

Ani já.


Probuzení

Kvůli jedné jediné chvilce jsem ztratila iluze a poté jsem bloudila jako šedá duše. Jako pistol odhozená v trávě se zrazeným a mrtvým vojákem. Schovávajíc se před světem, bojíc se lidí, jsem přemýšlela nad smyslem duševního uspokojení. Tolikrát jsem sebe sama zaříkala, tolikrát se sebe sama ptala proč. Až vše vymizelo, otázky, slova, lidé. Teď se snažím znova žít, ale nevím jak se probudit.


Můj méďa

Hřeje mě v noci,

neustává.

Příjemně hladí,

nezanedbává.

Necekne slovo,

natož aby křičel.

Nevzteká se,

nevyčítá

a hlavně neopouští.


Bledule

Si krásná

a bledá bledule

se ti skví ve tváři.

Srdce bije

a horko tě polije.

Ruce se klepou

a všechno se vylije.

Takovou se stávám.


Ironie

Slunce se bortí,

kameny třesou.

Proč tě to rmoutí,

když mě na marách nesou.


Strach z dětství

Seděla jsem na křesle a čekala až se malý Ondra vzbudí. Náhle vyběhl z postele se slzami v očích. Skočil mi do náruče zajíkal se a koktal. Objímala jsem ho a hladila po zádech. Bylo mi z toho úzko. Chci mámu, opakoval dokola.

Klepal se a po tvářích mu tekla snad i řeka. Ovládl ho strach a hysterie. Nemohla jsem nic dělat. Jen jsem ho konejšila. Vzpomněla jsem si na stejné pocity, které jsem měla v dětství. Bezmocnost, nevědomost a hlavně jsem se bála. Teď to vím byla jsem stejná. Strach mi naháněli cizí věci a lidi, hrůzu tma a sny. Dokonce jsem měla i příšerky pod postelí a ochránit mě mohla jen peřina. Nakonec mi připomněl pocity tak dlouho opomíjené v mém těle. Vše se svírá, nevím co dělat a v tu chvíli opravdu neumím létat v mysli, v mé fantazii.


Víra

Nemožné se stane možným

až se svět zastaví,

pohnout tak sním

pouze jedním krokem,

změnit vše

hezkou myšlenkou,

chtít prohlédnout

a spatřit,

vím, stačí vnímat

a jen věřit.


Temný kout

Smutná holka v koutě co se bojí tmy. Mžourá očkama, rozhlíží se a hledá smilování, něhu a objetí. Snad i ona má na ní právo. Nechce se už schovávat a dál být na tomhle místě. Čeká na pomoc, nemůže se totiž hnout, ale nikdo nepřichází. Všichni se jí vyhýbají, ale proč? Protože je jiná, nebo moc obyčejná? Ne, to ani ne. Má strach promluvit, požádat. Ale jak se ho zbavit, když dál kouká na svět skrz prsty. Je úplně sama.


Sobeckost

Teče na mě horký proud vody a mísí se se slzami, které nemůžu zastavit.

Možná jako dítě jsem věřila v zázraky, v přání a zítřek. Tenkrát, když jsem běhala mezi stromy a hrála si, jsem měla právo věřit ve zlo na mě konané. Nerozuměli mi, křivdili mi a já si radši našla svůj svět. Tam mezi motýly, na skalách, v houští, se sluncem v očích a hvězdami na dlani.

Teď ubližuji sama sobě. Obviňuji lidi, čas, svět a vidím pouze sebe. Všude a pořád. Co se to děje? Nepoznávám svou tvář v zrcadle, neznám ty unavené oči, vystupující lícní kosti i svoje slzy. Taková já přece nejsem. Všechno je jinak. Ty chyby nejsou v okolí, ale ve mě. Sobecká, zatvrzelá, neoblomná, ledová. Topím se a snažím si hodit záchranný kruh.

Otáčím kohoutkem a voda se zastavuje. Vylézám z vany a utírám se. Konečně se usmívám.


Tajemství

Jsem tajemství,

které se probouzí,

v té tmě zapomenuté.

Hrabu se na světlo

z jámy ven.

Brání mi kameny,

které neví,

že mě stejně nezastaví.


Malý svět

Karlín, mystické slovo. Kapitola sama o sobě. Žiji tady od narození a vždy se sem budu vracet. V očích lidí, které znám nebo potkávám vnímám stále více vrásek, smutku a sounáležitosti. Děti rostou, mladí začínají pracovat a staří umírají. Cítím tíhu světa, odpovědnosti a touhy. Snažím se to vstřebat, moc to nejde. Vidím ulice, stále se měnící, parky a v nich stromy, které mizí, bortící se domy, střídající se roční období, moje a cizí slzy, rozzářené obličeje. Čas je jediný spravedliv k nám všem a já ho chci zastavit. Už nežiji ve snu, realita mě dostihla. Stále jsem jí odháněla a, teď se bojím že nejsem připravená. Stejně jako se mění všichni a všechno tak i já, ale moje láska k tomuto místu přetrvá navždy.


Můj song

Nemám proč smutnit, či básnit.

Tragické songy nejsou pro mě.

Mám celej svět pro sebe.

Lásku, kterou mi nikdo nevezme.

Rodinu, která pro mě žije.

Vlastně mám vše co bych chtěla.

A to hlavní co jsem již poznala.

Mám sebe.


Památník

Dětmi už nejsme,

ale snad v srdci

navždy už zůstaneme

si hrát.

Občas se v životě

dějí zvláštní věci,

které nám připomenou

kdo vlastně jsme.


Bláboly

Utopit se v čase,

ztratit ve vzpomínkách

je krásná věc.

Jenže život je v přítomnosti.

Ve snu jsem spatřila úsměv, tak nádherný že se mi blaho rozlévá po těle. Nechci brečet, ani křičet, v tu chvíli jen být. To prosté a jediné mě nechává klidnou. Těším se spát až ho uvidím, těším se žít až mi vpluje na mysl.

Tvořím si budoucnost

každým dnem,

to tajemné mě na ní láká.

Bloudit tu snad nebudu věčně,

i když mě strach z toho opouští,

chci jen nežít chladně

a vnímat vůni houští.


Vnímat

Jsem jako králík lapený v pasti.

Jako slunce zakryto mrakem.

Tak bezvýznamná jako mravenec.

Chtít vše vidět, nic nezmoci.

Dusí mě znát a s bolestí nic nedělat.

Co já můžu změnit s tímto světem,

když jsem jen ten králík nebo mravenec

a neutěšen.


Síla

Tady na konci.

Té nekonečné cesty.

Je i to nevyřčené pravdou

a novou cestou,

do světa krásných divů

s chybami i bez nich.

Půjdu dál po dvou, či po čtyřech

ať spatřím tmu nebo světlo,

jsem stále silná.


Země

Cítím jak se na nás země zlobí.

ona brečí, řve a je nastydlá.

Její srdce tluče čím dál rychleji.

Je nemocná a ničí sebe samu,

svoje děti, svůj věky trvající život.

Docházejí jí sily,

nebo jí podřezáváme krk mi.


Dodatek

Neodsuzuj lidi podle toho jak vypadají, nebo co zastávají.

Odsuď člověka pouze za jeho činy.


V každém z nás hoří plamen. Někteří z nás jsou schopni ho vidět a těm kterým skomírá, se snaží i pomoct. Ti lidé kterým zhasnul i ten nejmenší plamínek a začíná jich být čím dál tím víc, nevěří v nic a necítí nic.


Chci vidět a číst poslední stranu knihy,

ale nechci na ní najít konec...